Tato pohádka se vypráví s laskavým souhlasem Chlebového království v chlebníku, z domečku za desatero pecí.
„Hele, koukejte!“ smály se ostatní chleby. „Měkkejš!“
„Jen počkejte!“ zabručel. „Já vám ještě ukážu, kdo je tady měkkejš!“
Kdyby tak uměl kouzlit! Seslal by na ně déšť. Pořádný liják! Ať taky jednou změknou!
Pak ho napadlo něco mnohem lepšího. Geniální plán!
„Já jsem hlava!“ nadmul se pýchou. Taková myšlenka! Kde se v něm jen vzala?
Určitě po pratetě Moučnici. Té se také všichni smáli. Dokud jim nenadrobila do postele. Tetka jedna křupavá!
Zamířil do kuchyně. Tam, kde lidé vařili a z hrnců stoupala pára.
„Nachytám páru do pytlů! Až ji na ně vysypu, bude pršet! A kdo bude potom měkkejš, co?“
Vtom se přímo nad jedním z hrnců, jako by vylezl z páry, objevil bílý kouzelný skřítek.
„Ty jsi ale hlava!“ zakroutil skřítek hlavou. „Ta pára ti přece namočí pytle. A nakonec zmokneš sám!“
„Ale měl bych pro tebe něco lepšího,“ pokračoval a šibalsky zamrkal.
„Všechno bude, jak má být, když mě necháš proměnit tě kouzlem v křupavý chléb.“
„Cože? To jde?“ vyhrkl Měkkejš. „Nic víc si nepřeju! Co za to chceš?“
„Ale nic hrozného! Jednou za rok přijdu, odříznu si z tebe kousek, namažu ho máslem a dám si kousnout.“
„Beru!“ vykřikl Měkkejš, aniž by se zamyslel.
Chleby se v království mohly přetrhnout, jak se tlačily, aby ho spatřily jako první.
Měkkejš se promenádoval v nádherné zlatavé kůrce. Při každém kroku to křupalo. Dokonce i při úkloně!
Král Mouka III. povstal z trůnu. „Našli jsme ženicha!“ zvolal.
„Samozřejmě!“ uklonil se Měkkejš. „Beru princeznu i království!“ Vyleštil si kůrku. Jenže ta mu mezitím zase změkla.
„Skřítku!“ naříkal Měkkejš. A to už si chtěl začít říkat Tvrďák!
„Tady jsem!“ objevil se skřítek. V jedné ruce máslo, ve druhé nožík.
„Chci být zase křupavý!“ poručil Měkkejš. „Tak se do toho pusť, ať můžu zpátky do paláce!“
Skřítek si odřízl krajíček, namazal ho máslem a šup s ním do tlamičky!
„Mňam!“ olízl se. „Můžu už zpátky?“ netrpělivě přešlapoval Měkkejš.
A tak to šlo rok co rok. Skřítek krájel, mazal a jedl. Až z Měkkejše zbyl maličkatý, ale pořád krásně křupavý drobeček.
„Tohle jsem si nepředstavovala!“ hubovala princezna svého otce. „Podívej se, jakého jsi mi vybral ženicha!“
„Copak jsem mohl vědět, že z něj bude takový drobek?“
„Ale tvrdý!“ zapískal pod nimi Měkkejš.
Ještě ten večer seděl na hraně chlebníku. „Chtěl jsem být nejkrásnější ze všech,“ povzdechl si.
Podíval se na svou maličkou kůrku. Pořád se krásně leskla. Jen už nebylo komu ji ukazovat.
Vtom zafoukal vítr. Měkkejš zavrávoral, zamával drobnými ručičkami a sletěl dolů.
Padal a padal. Nad hlavou se mu vzdaloval chlebník, královský palác i všechna ta velká chlebová sláva.
Dopadl na podlahu. Kutálel se ještě kus dál, až se zastavil pod stolem.
Najednou uslyšel cupitání. Ze všech stran se k němu sbíhaly stovky drobečků. „Ahoj! Vítej mezi námi! Jak se jmenuješ?“ volaly jeden přes druhého.
„Měkkejš,“ odpověděl. A trochu nesměle se usmál.
„To je super jméno!“ zvolala jedna drobka a štípla ho do zadku.
A tak potkal svou životní lásku. A žili spolu šťastně až do smrti.
Konec.