V potemnělé uličce digitálního světa vidíme frontu neznámých bytostí.
Různě vysoké stíny zvláštních preferencí se sebou nervózně cukají.
Hustě prší. Vzadu, kam všichni míří, problikává emzáckou barvou nápis „Klub503“.
I přes déšt slyšíme jako by toužebný šepot v mlze nad námi.
Vibrace taneční hudby otřásá vlhkými stěnami, na kterých se klepou lesknoucí se pavučiny.
Ve vzduchu je cítit otázka: „Jak dlouho je to marné?“
Zrychlujeme z našeho místa k zemi, kyselé vlhko, míjíme temné končetiny bytostí.
Zpomalujeme k magnetizujícímu nápisu, jako k podstatě vesmíru, vidíme dráty protkanou díru.
Letíme dovnitř, jsme energií proudící temným digitálním světem.
Jsme oživlý elektron, nabitou emisí systematicky požírající decibely okolo.
Jsme audio makrofágy nenasytně požírající frekvenci za frekvencí.
Prožíváme nirvánu obžerství, nic jiného neexistuje... Chutnají sladkokysele.
"Co je tohle?" říkáme si. Zelenější tečka na konci zeleného tunelu.
Tunel hubne, až se stává špičkou. Narážíme na panel:
"Přístup odepřen."
Co to má znamenat?! Zrovna v tom nejlepším!
Možná... existuje ještě jiné řešení.
Historie je plná momentů, kdy se všichni spojili a vytvořili něco mnohem většího...
Přístup není odepřen! Letíme zpátky!
Vžíváme se do sladěné argumentace!
Všichni chceme to samé, kdo nám zabrání?
Jediné co musíme, je shodnout se.
Letíme ven, a jako první míříme k nejdéle čekajícímu.
Jeho obličej nejde rozpoznat. Jako by se rozostřil v něco jiného.
Není čas. Zkoušíme dalšího, ale i ten se rozostřuje. A jeho oči mizí.
Tak další. Ten se hned kácí, jako gumový panák, na vlhkou zem.
Zkoušíme všechny, až nám dochází, že jsme poslední ve frontě.
Nakonec je to nejistá mlha, po které toužíme.