Potuloval jsem se ulicemi, když jsem ho zahlédl.
Stejná postava. Stejný obličej. Dokonce i ten výraz, který míval můj otec.
Zůstal jsem stát. Kolem mě procházeli lidé.
Podíval se na mě.
Já na něj.
Jako by vstal z mrtvých.
Děs, nebo zasloužený dar z nebes?
Chytil jsem ho za ruku. Cukl sebou. Jeho hnědé oči těkaly mezi mou tváří a rukou, kterou jsem ho držel.
Táhl jsem ho domů. Klopýtal za mnou, několikrát se pokusil vytrhnout. Nepustil jsem ho.
Vstoupili jsme do otcova ateliéru. Nedokončené obrazy, moje dětské fotografie. Všude ležel prach.
Vonělo to dřevem a olejovými barvami. Ze starého věšáku jsem sundal bílý plášť a podal mu ho.
Podíval se na plášť. Potom na mě. Ruce nechal podél těla.
Přistoupil jsem blíž. Pod levým okem měl drobnou vrásku. Na bradě několik šedivých vousů.
Natáhl jsem ruku k jeho tváři. Uhnul.
„Kde jsi byl?“ zeptal jsem se.
Díval jsem se na jeho zarostlou tvář.
„Stýská se mi.“
Vybavilo se mi, jak sedával u malířského stojanu a otíral si štětce do pláště.
„Proč jsi umřel!“ vyletělo ze mě.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“
„Jak jsi mi mohl tak ublížit!“
Sklopil jsem oči. Na podlaze byly zaschlé skvrny od barev.
„Prosím, mluv se mnou.“
Mlčel. Tak rád jsem ho kdysi pozoroval při malování. Vydržel jsem vedle něj sedět celé hodiny.
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se podrážděně.
Stáhl obočí k sobě. Přesně tak to dělával otec, když jsem ho vyrušil od malování.
Přestal jsem dýchat. V koutku úst se mu zachvěl sval. Čekal na odpověď.
„Chci ti říct, co všechno jsem dokázal. A co všechno se ještě chystám udělat.“
„Pořád myslím na ten poslední víkend. Jak jsme leželi před fontánou a měli ruce pod vodou.“
„Bylo to strašný, když mi zavolali, že jsi…“
V ústech mi vyschlo.
„A taky… proč jsi nikdy nedokreslil ten obraz?“
„Musíš mě nechat jít,“ řekl tiše.
Chytil mě za ruku.
„Ale já…“
Podíval jsem se na jeho zápěstí. Zůstaly na něm červené otisky mých prstů.
Povolil jsem sevření.
„Jdi.“